Český ráj a jeho tajemství

Nová kniha Lucie Seifertové navazuje na úspěšnou řadu prostorových leporel o české historii a pověstech. Tentokrát nás zavede do jednoho z nejkrásnějších zákoutí naší republiky – do Českého ráje. Mezi zvětralými skalami tam rejdí čerti, v opuštěných hradech sídlí loupežníci a na pořádek dohlíží skřítek Pelíšek. Udělejte pod stromečkem svým dětem radost. Doména české literatury pro děti a mládež je pozemek relativně malý, a tak v něm nemůže zapadnout jakýkoli originálnější nápad, ani když do hry vstoupí debutující nakladatel postupně uvádějící tvorbu jisté mladé dámy. Tím se však nechce říct, že jde o hráče druhořadé. Koneckonců Lucie Seifertová (1969) je autorkou maxileporela Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí (2003), jež se pyšní kompletní sbírkou domácích oborových cen a jako kartonové unikum zažilo i úspěšnou road show po Spojených státech, protože ve veleobří mutaci o ploše 140 metrů čtverečních ztělesňuje rekordní světový počin svého druhu. Poděbradské rodačce a někdejší grafičce Ohníčku navíc útvar primárně určený nečtenářům učaroval: dosud mu nedala košem a naplňuje s jeho pomocí hravé dětské představy o historické krajině kolem nás, jaké lze prožívat klidně i „v pohodlí domácího pyžama“. Po třech rozpustilých pragensiích (Golem, Pražský hrad a Tajemná Praha) a průvodci Tajemné hrady a zámky království českého se nyní toutéž formou zaměřila na vlastivědu a folklor zvětralých skal mezi Jizerou a Cidlinou, jejichž plenér a pohádkové bytosti byly před dvěma generacemi klíčové pro Václava Čtvrtka, a tedy do značné míry i pro celou českou moderní pohádku. Zatímco v ohledu čistě technickém autorka vytrvale oživuje vynález prostorového leporela Vojtěcha Kubašty, jehož první „pohyblivé“ počiny z 60. let jsou stále častěji předmětem antikvárních aukcí, po stránce poetické i kresebné je v díle opět patrná inspirace prvopočátky českého naučného komiksu. V obou případech to nemá žádný dopad na kvalitu provedení umocněného nečekaným prolnutím obou žánrů, kde půjde především o to, jak si Seifertová poradí s limitovanou plochou. Pro momentky i dialogy byly jistě rozhodující inspirace Adlovými, Černého a Kalouskovými Obrázky z českých dějin a pověstí, jejichž náhled na historický materiál ovlivnil autorčinu generaci v časech puberty a monopolu Čtyřlístku. Po čtvrtstoletí je však může obohatit nejen jazykovou a situační komikou zbavenou tehdejších politických tabu, ale také vyhovět dnešnímu čtenáři žádajícímu pro větší účinek ironii a karikaturu, „právo napsanému nevěřit“, ne li špetku cynismu, které v tomto průvodci obstarává rarášek průvodce a jeho výběr strašidelných lokalit. Ilustrátorka a libretistka v jedné osobě nejdřív materiál pověstí zhutní do moderní řeči, tu pak ještě více či méně vtipně aktualizuje, a nakonec to celé za pomoci obrazového výjevu podle zákona „školy hrou“ shodí. Obvykle anachronismem či kalambúrem, které si tu a tam vypomůžou oprsklým pragmatismem („Vždyť je ten návod v italštině!“ – „Když mi dáš dceru, tak ti ho přeložím.“) a ve většině případů nerozbřednou v samoúčelnosti. Dějiny, zvlášť ty vyprávěné v podhradí, přece nejsou snůškou neotřesitelných faktů, jak by s úsměvem přikývl kantor ideál, nýbrž představují příběh, u něhož záleží na ostrozraku diváka. Představují četbu srovnatelnou s románem a mají tendenci vracet se k nám ve vlnách spolu s pravdami, které nerezavějí. Pokud se takové zjištění dostane k dětem nejmladšího školního věku s humorným nápěvem, jenž bude v sebelepších studiích každodennosti a mentalit vždycky vnímán jako „publicistický“, a tudíž nepatřičný, je učiněno mnohé nejen pro desetitisícové náklady těchto leporel, ale i pro pochopení vztahu mezi dějinami a dějinností, historií a historkou.